Děkuji Jiřino, že jsi mne naučila myslet

Čtu nekrology Jiřiny Šiklové, mé profesorky. A také čtu na sociálních sítích zlé komentáře. A přemýšlím, jestli stála o to, abychom ji hájili my, kteří jsme ji poznali blíže. Možná že, by o to stála. Protože se celý svůj život snažila napravit hřích z mládí – vstup do KSČ po odhalení kultu osobnosti v roce 1956.

Jiřinu jsem poznala v září 1991, když jsem nastoupila do prvního ročníku na katedru sociální práce, kterou založila rok předtím. Když nás uvítala ve stísněné učebně v posledním patře budovy FF UK v Celetné ulici, bylo okamžitě jasné, že si s ní užijeme – že bude náročná a že s ní bude legrace. Její přístup ke studentům byl jako ona sama – nekonvenční. Nabízela nám stát se naším průvodcem na cestě univerzitním vzdělání: Jsem tu pro vás se svými znalostmi a zkušenostmi, a kdo bude mít zájem, tak ho budu provázet, může využít mých doporučení na četbu desítek knih. Její přednášky se pokaždé hezky košatily, protože vše souvisí se vším. Probouzely ve mě zvídavost a touhu dozvědět více. A tím nejdůležitějším, co mi předala, bylo naučit se myslet “out of the box” – tedy posuzovat problémy a fenomény z několika úhlů, neskočit po prvním nejjednodušším vysvětlení, protože nic není lineární, nic není černobílé, věci jsou vždy složitější, než na první pohled vypadají. Učila nás také lidskosti – soucitu s těmi méně šťastnými za všech okolností.

Od onoho roku 1991 jsem vnímala Jiřinu jako lidskou bytost, která vstoupila do mého života. Posuzovala jsem ji podle toho, jak se se chovala ke mně a k ostatním. Nejvíce jsem se toho o ní dozvěděla na “výjezdech” – například za volyňskými Čechy na Ukrajinu, kde jsme s ní strávili tři dni v dodávce cestou do Žitomíru. Učila nás, jak pít vodku, a neopít se. A když už, tak jak zahnat kocovinu. Sledovali jsme, jak jedná s respektem se všemi, s nimiž jsme se potkali. V dodávce měla vždy dobrou náladu, nestěžovala si na stísněnou dodávku či nepohodlné lůžko. Pochodovala jsem za ní v dešti po Ostravě, kde jsme navštěvovali Romy. Internet neexistoval, takže jsem nemohla zadat do vyhledávače “jiřina šiklová” a nevyskočil na mne soupis článků na téma její amorálnosti kvůli členství v KSČ. Názor na ni jsme si tvořila v její blízkosti.  Nechávala nás nahlédnout do svého soukromí. Zkoušky jsme skládali u ní doma, skupina studentů posedávala po celém bytě. Jindy nás pozvala na konzultaci ke svému synovi, protože právě hlídala vnoučata. Děti běhaly po zahradě v paruce a předváděly babičku Jiřinu – Ženu Evropy 1995. A Jiřina se smála, ocenění nebrala evidentně moc vážně.

Nepatřila jsem k jejím nejlepším studentkám (i trojku jsem od ní dostala), a proto mne překvapilo, když mne začala povzbuzovat k doktorandskému studiu, které domluvila na katedře sociologie. A tak se stalo, že jsem s ní zůstala v kontaktu dalších několik let – s disertační prací ji navštěvovala v nemocnici, kde jeden čas ležela s černým kašlem a nevypadla nejlépe. Nechtěla ale přestat pracovat, přikázala mi přijít, že bude poznámkovat mou tezi v posteli. Pomáhala mi, když jsem musela v době mateřské dovolené žádat o prodloužení termínů. Vyprávěla mi o své mateřské a o práci na své disertační práci a můj obdiv k ní stoupal. Až později jsem se v jejích knížkách dočetla více o tom, co dělala v době normalizace. Ona sama se nikdy nevychloubala. Když jsem disertační práci obhájila, Jiřina měla radost, tedy bylo vidět, jak se jí ulevilo. Zvesela mi pogratulovala a řekla: “A teď půjdeš se mnou domů a spravíš mi počítač.”

V posledních letech jsem za ní chodila “na pokec” se spolužačkou a kamarádkou ze studií. Ukazovala nám fotky, snažila se vysvětlit systém šifrování při pašování samizdatu, radila nám, jak si udržovat prsa ve formě, povídaly jsme si o chlapech. Hodně mi pomohla, když jsem se rozváděla a ona s neuvěřitelnou otevřeností vyprávěla o svém bolestném rozvodu.  Její názory byly osvěžující jako vždy – nebyly rasistické ani nacionální, nekopírovaly mínění většiny. Když jsme odcházely, udělala nám na čela křížky, aby se nám dobře dařilo. Vůbec to nebyla ta ostrá socioložka z televizních debat, ale milá a pečující Jiřina.

Bolí mne, že odešla. Myslím na její dceru, syna, vnoučata, nejbližší přátele, jaká ztráta to musí být pro ně, když pro mne znamenala tolik. A proto mne bolí, když si čtu, co o ní píší lidé, kteří ji neznali. Já vím, že ona by je všechny poslala do háje. Protože byla statečná a nebála se říkat názory, které jí popularitu nepřinesly. A také vím, že zárukou morálnosti, dobroty a laskavosti člověka není to, že nikdy nebyl v KSČ. I proto, že moje máma v letech 1960 až 1969 také v KSČ byla. A mám ji za to nenávidět a neustále jí to předhazovat? Místo toho, abychom odsoudili systém, který lidi nutil ke vstupu, tak odsuzujeme jednotlivce, kteří nikomu neublížili (jen sami sobě, jak je vidět). Na základě kolektivní viny – všichni komunisté jsou amorální (a v té samé logice tedy všichni nekomunisté morální dobráci), všichni Němci se provinili a měli se po válce vysídlit, všichni Romové nepracují, a proto není faux pas ve společnost vést rasistické řeči. Čtu si komentáře a jsem šťastná, že jsem Jiřinu poznala, protože mne naučila myslet.

Share