Proč jsem vytvořila stránky ZkusIT

Tyto stránky jsem založila v roce 2007 při práci na své doktorandské práci  o ženách v IT s myšlenkou, že na nich budu zveřejňovat informace, které se tohoto v České republice dosud opomíjeného tématu týkají. Chtěla jsem také jejich prostřednictvím hledat nové informace a kontakty na ženy, které v ICT pracují. V tomto příspěvku se pokusím vysvětlit, proč jsem rozhodla hledat odpověď na otázku „proč je málo ajťaček“ a snažit se ukazovat dívkám a ženám cestu do IT.

K počítači a internetu mě přivedla v roce 1996 kamarádka Nora — Čechoameričanka, která hned po sametové revoluci přijela do Čech učit angličtinu. Pak pracovala jako redaktorka v anglické redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu (Radio Praha), do kterého „přivedla“ internet jako do prvního českého média (za to si vysloužila v Mladém světě v roce 1997 titulek Žena českého internetu, bohužel jsem ten článek nebyla schopná najít…).

Radio Praha začalo v roce 1995 rozesílat e-mailem své zprávy v pěti jazycích a vystavovat je na z dnešního pohledu primitivních internetových stránkách. Navštívila jsem Noru, která byla na své tříměsíční mateřské dovolené a z domova dirigovala rozesílání zpráv. A Nora mi řekla, ať jdu dělat internetové zpravodajství. Řekla jsem jí, že nevím, co je to internet, a ona mě uklidnila, že to v Česku neví ještě nikdo, což byla pravda. Studovala jsem v té době na Filosofické fakultě UK sociální práci a politiku a k novinařině mě to velmi táhlo. Takže mě lehce přesvědčila. Pak jsem se jí ještě mimochodem zeptala jsem se jí, co to tedy ten internet, a Nora mi to vysvětlila, že je to taková elektronická nástěnka, na kterou se v Praze něco vyvěsí, a kdekoli na světě si to pak mohou lidé přečíst. To mě nadchlo, protože ve škole jsem byla nástěnkářka, protože mě bavilo vymýšlet „úderné“ slogany a vybírat obrázky, které zaujmou, a nabízet užitečné informace – prostě ideální průprava pro globální nástěnkářku aka webeditorku.

Posadila jsem se před obří monitor počítače INDY firmy Silicon Graphics a s pomocí Nory začala v HTML tvořit první internetové stránky. Tenkrát jsme ještě zpravodajské stránky dělali všichni – základy jazyka HTML jsou opravdu jednoduché, vyráběli jsme si sami grafiku, vymýšleli strukturu stránek, dělali obsah i formu, což postupem času přestalo být možné – s rozvojem internetových aplikací jsme pracovali více specializovaně, programátor vytvořil redakční systém (už v XML) a zbytek týmu byl novinářský, více pracoval s obsahem.

V Radiu Praha jsem poprvé pochopila, jak je žena (dívka) pracující s počítačem výjimečná. Hodně kolegyň se mě ptalo, jak jsem se k práci s počítačem dostala, a obdivovaly, že jsem se „to“ byla schopná naučit. Pochopila jsem, že „práce s počítačem“ je obestřena tajemstvím a obyčejní uživatelé si IT odborníky často zbožšťují. A protože uživatelé byli v Radiu Praha většinou postarší, pasovali mě na IT ženu  – bez dlouhého váhání jsem restartovala počítač, podívala se, jestli není odpojený kabel, někdy i bouchla do tiskárny, za což jsem si vysloužila všeobecný obdiv. Když se mi „problém“ nepodařilo odstranit, zavolala jsem do IT oddělení plného mladých (a milých) IT kluků, kterých se ovšem postarší redaktorky obávaly – mě své problémy vysvětlily, ale s IT chlapci se mluvit neodvažovaly, i když nebyli vůbec povýšení, nedávali člověku „sežrat“, že vědí víc, nepoužívali schválně počítačovou hantýrku.

Měla jsem to štěstí, že jsem v radiu potkala učebnicový příklad tzv. smelly anoraka, asociálního brýlatého ajťáka ve smrduté větrovce (o kterém se píše skoro v každém článku o ženách a IT jako o tom, kdo poškozuje image IT profesionála). Mě od práce s počítači neodradil.  Bylo to Američan, kterému vyhovovalo mu pracovat v jazykově neznámém prostředí, protože jsme ho češtinou nerozptylovali. Trávil u počítače celé dny a noci, opravdu vůbec nevycházel ven (měl rekord asi 12 dní strávených v kanceláři, kde i spal, pil pivo, jedl česnekové čipsy s hořčicí a tuny čokolády). Jeho koníčkem bylo směrování e-mailů – hledal jim v sítích tu nejrychlejší cestu (Nevím sice jak a hlavně proč, ale jeho to hodně bavilo, a to je hlavní). Nosila jsem mu snídaně a on mi trpělivě radil a vůbec nebyl arogantní, jak se o smelly anoracích říká. Jinak byl ale velmi asociální, myslím, že se na něj hodně lidí bálo promluvit. Myslím, že tomuto typu počítačového odborníka odzvonilo, vůbec se nehodil pro týmovou práci, štvalo ho, když jsme po něm chtěli udělat něco, co ho nezajímalo, takže si sbalil své kolo a obaly od našich pochutin (velmi ho pobavily obaly od žvýkačky Pedro s karikaturou Latinoameričana a čokoláda s obrázkem černouška v sukýnce, protože ve Spojených státech takové politicky nekorektní obaly prý nenajdete) a odcestoval někam do Skandinávie.

V radiu jsem se také seznámila s filosofií volně šiřitelného softwaru. Pracovali jsme v prostředí Linux, používali grafický program Gimp, stránky spravovali v Emacsu (vypadá podobně jako Notepad), texty psali místo ve Wordu ve StarOffice. Toto lehce undergroundové prostředí se mi hodně líbilo a s IT kolegy navíc byla velká legrace.

V Radiu Praha jsem měla ojedinělou šanci vytvořit osvětové stránky o Romech www.romove.cz, o kterých pojednávala moje bakalářská práce. V současnosti je takových stránek několikero, tyto ale zůstávají jediným zdrojem informací o českých Romech v pěti jazycích. Pro české krajany, pro které Radio Praha vysílá, jsem vytvořila Virtuální hřbitov českých velikánů. A protože mě více zajímají pionýrské začátky, poohlížela jsem se po čtyřech letech po něčem novém.

Zúčastnila jsem se konkursu české redakce BBC, která se v roce 2000 přesouvala z Londýna do Prahy, a měla jsem štěstí, protože pro své stránky www.bbc.cz potřebovali on-line redaktora, který by rozšířil jejich skromné stránky. Mým úkolem bylo převést z vysílání na internet co nejvíce vysílaných materiálů, což se s pomocí londýnského zázemí a dodávaných redakčních systémů dařilo. Starala jsem se o celkovou strukturu celého „situ“ a upravovala jednotlivé příspěvky do internetové podoby.

Po necelých třech letech se moje kariéra webeditorky příjemně „zkomplikovala“ – narodila se mi první dcera. Své „dítě“ v BBC jsem ale nedokázala opustit na dlouho, a díky vstřícnosti svého šéfa jsem se po necelém roce vrátila na částečný úvazek. Po návratu se celý systém práce zcela změnil, už jsem se nestarala o stránky sama, vznikl internetový tým a já jsem se věnovala jeho vedení v roli team leadera – zaučovala jsem nové členy, rozdělovala práci, zaváděla nové rubriky, starala se o fungování redakčního systému, což obnášelo zejména komunikaci s jeho londýnskými tvůrci.

Tuto pozici jsem musela opustit, protože se mi narodila druhá dcera, a pak už jsem se k této práci vrátit nemohla – česká redakce byla zrušena, stránky zakonzervovány a mě zbyly hezké vzpomínky na práci v téměř posvátné mediální instituci. V době, kdy jsem v BBC pracovala, jsem tolerantní multikulturní prostředí a britskou profesionalitu brala jako samozřejmost, až kdy jsem se vrátit nemohla, tak jsem si uvědomila, co všechno mi práce v BBC dala. Měla jsem šéfa, který nikdy nezpochybnil mé schopnosti a umožnil mi pracovat s malým dítětem. Dostalo se mi vřelého přijetí v Londýně, kde se nikdo ani na moment nepozastavil nad tím, že jsem mladá žena, protože rozhodující bylo, co umím, a nikoli můj věk či pohlaví. V Londýně jsem ve vedoucích místech v on-line oddělení potkávala většinou ženy, které působily zdravě sebevědomě.

Konec jedné práce znamenal začátek nové – konečně jsem se mohla více věnovat svému doktorandskému studiu sociologie na Filosofické fakultě a psaní práce ženách v oboru IT v České republice. Pro toto téma jsem se rozhodla v roce 2001, kdy jsem se setkala s profesorkou Evou Turner, která se tomuto tématu věnovala ve Velké Británii na Univerzitě East London, a velmi mě v mé práci povzbuzovala. Od roku 2006 do roku 2008 jsem vedla třicet rozhovorů s českými IT ženami a hledala po internetu i v knihovnách informace do dosavadních výzkumech tohoto tématu, kterých bylo – jak jsem zjistila – v západní Evropě, USA, Kanadě či Austrálii nepočítaně. Ve své práci jsem se snažila tyto dosavadní poznatky shrnout a představit.

A protože jsem webmaster, nemohla jsem nechat tyto informace jen v počítači, a rozhodla jsem se je publikovat na těchto stránkách. Aby sloužily dalším zájemcům o toto téma, aby motivovaly dívky k volbě tohoto oboru.

V roce 2009 jsem se stala webmasterkou Velvyslanectví USA v Praze, takže mi na tyto stránky nezbývalo mnoho času. Mé dvě dcery ale odrostly a já mám zase trochu volného času, a proto jsem se rozhodla ke stránkám vrátit, dopřála jim nový design (používám redakční systém WordPress), založila jsem tento blog a přemýšlím, jakým způsobem pokračovat. Povzbuzením pokračovat pro mě bylo setkání s Petrou Kotuliakovou (zprostředkované „ambasadorkou žen v IT“ Petrou Cross), která vede na Slovensku projekt Ajtyvit.sk, a Janou Mitzodou z brněnské pobočky Microsoftu, která mě nabila pozivní energií.

P.S. Pokud máte zájem o webmasterství a tvorbu webových stránek, podívejte se na stránky http://www.kristova.estranky.cz, které jsem vytvořila pro kurzy  organizované v roce 2006 a 2007 Sítí mateřských center a Gender Studies.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>